Přinášíme Vám slibovaný report z akce Westwall: Epilog, kterou jsme si náramně užili. Děkujeme Lukášovi a jeho klubu KVH GKDT za bezva zážitek a slečně fotografce za fotografie.
14. března 1945
Přicházející jaro o sobě dává konečně vědět. Odevzdáváme se síle dopadajících slunečních paprsku, které v nás probouzí již skoro zapomenutou energii a dávají nám zapomenout na to, že probíhá nějaká válka. Je to snad první krásný den roku 1945. A to nejen co se počasí týče. Nový rok jsme zahájili nepodařenou ofenzívou na odlehčení ardenskému sektoru. Operace Nordwind už je ale skoro 3 měsíce minulost. Náš postup krom zarputilého odporu nepřítele zastavilo naprosto otřesné mrazivé počasí. Zakusili jsme určitě podobně tvrdou zimu jako naši kamarádi na východní frontě. Od té doby jsme vytlačováni z Alsaska do Baden-Württemberska. A to velmi krvavě. Naše 19. Divize Lidových granátníků je již pouze torzem. Její ženijní oddíl je na tom však v porovnání se zbytkem divize vcelku dobře. Naši Gruppe vyvalenou na sluníčku vyrušuje velitel družstva. Mimo mě a kolegy Hanse, také ještě pamětník anabáze v Itálii, kdy jsme ještě náleželi pod křídla Luftwaffe. Úkol je jasný. Vybudovat novou HKL a zastavit postup spojenců do srdce Německa. Přináší však i radostnější zprávy. Přesun na frontu proběhne až ráno a večer máme volno. Dostáváme také slušnou zásobu alkoholu, tudíž večerní volno bude o to zábavnější. Na místě se objevují vojáci Waffen-SS, kteří nám budou večer zdatnými společníky při popíjení Schnapsu. Pochází od 17. Divize tankových granátníků SS a mnoho z nich pochází z Rumunska. Vzpomínáme na domov a větší obavy než z bojů na frontě, máme o naše nejbližší. Někteří už se nachází na území obsazeném Rusy. Chmůrné myšlenky zahání mocné hlty alkoholu. Trudomyslnost se rozpouští a dochází k veselému alkoholickému hýřeni. Jeden z velitelů družstva sousedního Zugu se opijí do němoty a vykřikuje jméno své vsi ,Bartelsdorf, dokud neusne.
15.března 1945
Ráno jsou někteří notně znavení večerním popíjením. Sbíráme veškeré vybavení a přesouváme se na linie. Velitel bojové skupiny Lüttke vytyčuje sektor našeho družstva a začínáme s opevňovacími pracemi. Po nějaké době máme perfektní a neviditelný okop pro MG a vyčkáváme. Záda nám kryje leichtes Infanteriegeschütz zaměřený na naše slepé body. Máme jen obavy aby nepřítel nenasadil tanky. Jeden Panzerzösterer Trupp s Panzerschreckem a několik Panzerfaustu by nebylo žádnou překážkou. Krátce po poledni se začíná ozývat střelba. Předsunutá skupina narazila na nepřítele. Slyšíme hluk přestřelky a občasné výbuchy granátu. Dočišťuji ještě palebné pole pro můj kulomet MG42 a poté se společně s druhým střelcem Georgem uvelebujeme do MG-Lochu. Zbytek Gruppe je v dosahu našeho zákopu aby mohl krýt ústup na záložní pozici. Očekáváme, že se přes nás stáhne předsunutá skupina, která bude mít v patách nepřítele, na kterého jsme skvěle připraveni. Přestřelka se uklidňuje. Řítí se k nám zadýchaná spojka. Dostáváme nové rozkazy, ze kterých nemam ani trochu radost. Nejsem vůbec sám. Americké čelo útoku se zastavilo o naši předsunutou skupinu v rozbitých průmyslových budovách několik set metrů před námi. Náš úkol je zkusit Amíky napadnout a zkusit, zda-li bude možné je z areálů vytlačit. Z Georgem si oba neodpustíme pár peprných výrazu. Přeci jen se nám nechce vyměnit bezpečí Lochu za riskantní průzkum bojem. Rozkaz je ale rozkaz. Odkládáme přebytečnou výstroj a pobíráme tolik vajíček a šťouchadel na brambory kolik jen uneseme. Unteroffz. Thomas Emmer si nás formuje a vyrážíme vpřed. Po par stech metrech narážíme na předsunutou skupinu, která drží v šachu Američany na jednom ze dvou kopců u rozbombardovaného komplexu. Zkouším se kolem kopce protáhnout tak aby nás Američané na kopci měli v mrtvém úhlu. Daří se nám to a dostáváme se na dosah k první budově. Odtud nás nepřítel začíná zasypávat palbou. Využíváme hustého porostu ke krytí, Amíci na nás tedy velmi špatně vidí. Rozkládám MG pod padlým stromem a zasypávám palbou obyvatele první budovy. Mezitím se Hans, zástupce velitele družstva neviděn a neslyšen přibližuje k obráncům druhého kopce. Několik vojáků je velmi překvapeno když na ně z bezprostřední blízkosti začínají přilétat ruční granáty. Pro ty hochy už je pozdě. Všichni umírají. Hans svým smělým výkonem vyřídil celé americké družstvo a sám obsadil kopec. Akce, která by zasloužila železný kříž. Ovšem jak znám Hanse, nic z toho nebude, protože pro své řeči a vtípky není u nadřízených příliš oblíben. Bohužel než stíhám přesunout MG do nově vzniklé výhodné pozice, přichází americké posily, které nás vytlačují. Sotva se stíháme stáhnout a skoro nás potkává podobný osud jako ty mladé Američany před pár okamžiky.
Plní dojmu se vracíme zpět na pozice. Thomas se od nás odpojuje a jde podat hlášení Lüttkemu. Po pár minutách je zpět. Celá Kampfgruppe má prý zaútočit na průmyslový areál a nepřítele vytlačit a zde vybudovat HKL ve výhodnější poloze. Opět vyrážíme vpřed obtěžkáni ručními granáty, které už dnes odvedly skvělou práci. Na cestě nás čeká překvapeni. Nepřítel je již z komplexu vytlačen. Divíme se jak to naši kamarádi zvládli takhle rychle. Vítají nás a varují, že Amici se stáhli za malou louku do ruin domů. Jsou tedy přibližně 150 metru od nás. Snažíme se nevystrkovat hlavu aby to neskončilo tragicky. Na protější straně v ruinách zaznamenáváme pohyb. Vidíme jak nás někdo pozoruje dalekohledem. Je nám jasné, že se Američané budou chtít znovu zmocnit továrny. V tom okamžiku se v ruinách objevuje člověk s rourou přes rameno, kterou zaměří na náš kulometný zákop. Svištící raketa proletí pár centimetrů nad hlavami a vybuchuje 10 metru za námi. Zatímco se vzpamatovávám z šoku, pole zahaluje dým a Amíci vyrážejí vpřed. Vyprazdňuji jeden pás za druhým a útok je zlomen. Nejblíže průlomu byl nepřítel na pravém křídle, kde způsobil i nějaké ztráty. Ustupující útočníci však v nenápadně krytu uprostřed louky nechávají osamělého střelce, který ukončuje život několika kamarádů. Pod krycí palbou vybíhá Franz, nejmladší z Gruppe jak zajíc vpřed s ručním granátem a hrozbu eliminuje. Když se zadýchaný vrátí poplácáváme ho se Stefanem po ramenou. Vytrhl nám trn z paty. Boje pokračují až do podvečera v podobné intenzitě. Těsně před soumrakem se nám skoro daří vytlačit nepřítele z jejich pozic. Jejich energický protiútok nás však vyhání a málem přicházíme i o HKL. S vypětím všech sil a za dalších citelných ztrát situaci stabilizujeme.
Stmívá se a boj ustává. Odcházím z linií pro jídlo. Zásilka znamenitého guláše všechny postaví na nohy. Dostáváme i balíčky pro frontové vojáky. Cpeme se sušenkami, čokoládou a bonbóny. Hans nadává, ze v balíčku nejsou cigarety jako obvykle. Je tma. Jsme vysunuti úplně napravo louky. Ještě více vpravo je neprůchozí minové pole. Hans a Thomas pod rouškou tmy vyráží do území nikoho zaminovat přístupy. Očekáváme, že v noci se nepřítel pokusí o další útok. Američané za kulomety slyší lomoz minujících kamarádů a postřeluji území nikoho. I přes nebezpečí palby je práce hotová a v noci si budeme jistější. S Hansem máme první dvouhodinovou hlídku. Je klid. A také zima. Hlídkujeme zabaleni do dek. Sousední Gruppe nedbá kázně, baví se nahlas. Dokonce si v zakopu rozdělávají oheň aby nemrzli. To se jim skoro stává osudným. Když jsme vystřídáni okamžitě usínáme avšak po chvilce nás ze spánku vytrhne výbuch. Loch s ohýnkem dostává takřka přímý zásah s bazooky. Tento blahodárný zdroj tepla je tedy uhašen. Nepřítel celou noc zkouší naši trpělivost a snaží se nás rušit ze spánku. Jedna z našich min bere život americkému průzkumníkovi, který se snaží dostat do našich linií. Možná proto se noční útok nekoná. Když máme s Hansem druhou hlídku mezi 2 a 4 hodinou, je opět naprostý klid.
16. března 1945
Ráno nás budí Thomas. Hans protestuje a odmítá se vyhrabat ze svého kutlochu. Přichází k nám spojka od Lüttkeho. Za pár minut zazní píšťalka a vyrazíme do útoku. Máme zde opět le.Ig 18 na podporu a také nás mají podporovat minomety. Posledních pár šluků z cigarety a je tu dlouhé zapískání k útoku. Vystartujeme a propracováváme se vpřed. Najednou se ozývá rána. Mladý a zdatný Franz šlape na minu, kterou jsme v noci umístili. Smutek se mísí se vztekem. Thomas nachází ideální pozici v boku nepřátelského hnízda s těžkým kulometem ráže 0.50. Osádka o nás neví a beru si ho tedy na mušku. Jedna dávka a bude po všem. Ale co to? Kulomet se zasekl, nepřítel si nás všiml a jsme ve velké šlamastyce. Kolem nás létají střely s velkorážního kulometu. Do toho vylétá světlice a těsně před americké pozice dopadají dělostřelecké granáty. Kvapem a se ztrátami se stahujeme zpět do výchozích pozic. Jakmile přepad skončí, Američané se jak šílenci za křiku ve skrytu dýmu vrhají proti nám. Připomíná mi to útok z Velké války. Jsou však nemilosrdně zkoseni. Mezitím se snažíme s Georgem rozhýbat ohavně zaseknutý kulomet. Po nějaké chvilce se nám to s pomocí zbrojíře daří.
Je tu další píšťalka a znovu vyrážíme. Za podpory minometu a hlavně přesné palby děla, které likviduje pozice nepřátel jednu za druhou, se nám daří průlom. Máme dokonce kořist. Padá nám do ruky americký těžký kulomet, který nestihli stáhnout. Ruiny jsou naše. Za nimi se nachází těžký terén plný kráterů, ve kterých je nepřítel. Granáty opět situaci řeší. Obezřetně postupujeme vpřed. Dostáváme se k nepřátelskému obvazišti, které je plné raněných. Odpor slábne. Ovšem jedni z posledních skrytých střelců nám ještě způsobují poslední ztráty. Zničeno nic během postupu strouhou cítím silný naráz v oblasti předloktí a padám na zem. Georg dostává zásah do hlavy. Přichází k nám zdravotník, který zjišťuje stav Georga. Střela se svezla po helmě a mimo tržného zranění poslala mého pomocníka a kamaráda do bezvědomí. Ohromné štěstí. Střelec je mezitím likvidován a naskytuje se nám pohled na amerického důstojníka, zřejmě velitele sektoru, který se vzdává a vydává svým vojákům rozkaz k ukončení střelby. Jsme přesunuti do amerického obvaziště kde se o nás starají jak američtí tak němečtí zdravotníci. Kouřím s obvázanou rukou. Velitel Amíku se vedle baví s velitelem Kampfgruppe, Lüttkem. Říká, že se vzdal aby nebyl ohrožen život raněných na obvazišti do jehož blízkosti se boje přesunuli. Taky je velmi rozlícen svými muži. Dozvídáme se, že do ranního útoku někteří ze strachu vůbec nenastoupili a velkou měrou se podepsali na jeho neúspěchu. Poté co jsme udeřili zpět prý dobrá polovina jeho bojeschopných mužů utekla. Říká, že všichni vidí blížící se konec války a nechtějí být jedni z posledních padlých. Celkově se americký velitel tváří jako bezva chlap. Čekám transport na hlavní obvaziště a poté do lazaretu, kde mě, jak později zjistím, zastihne konec téhle zpropadené války.
